Napsali o nás

články:

Nadšený znakař Čejka: Pořád si užívám, že se mi na olympiádu povedlo probít

Momentálně ho ani tak nenadnáší voda, jeho oblíbený živel, jako spíš euforie. A není se co divit. Pardubický znakař Jan Čejka na mistrovství Evropy v Budapešti posouval české rekordy a hlavně splnil ústřední cíl, který si před Maďarskem vytyčil: na dvoustovce zaplaval A-limit pro olympiádu v Tokiu.

„Pořád si užívám nadšení z toho, že se mi to povedlo,“ netají 20letý plavec, jenž skvělý úspěch hned po návratu decentně oslavil i s rodinou.

Před Budapeští cítil, že je výtečně nachystaný. Z časů na dvoustovce totiž směrem k šampionátu neustále ukrajoval. „To pro mě byl dobrý ukazatel,“ podotýká Čejka. „Když se mi pak ve středu povedlo zaplavat osobák na stovce, hodně mě to povzbudilo. Viděl jsem, že mám formu. U mě to je většinou tak, že když slušně zaplavu stovku, dvoustovka je dobrá taky. Doufal jsem v solidní výsledek a byl jsem správně motivovaný,“ pokračuje.

Jan Čejka se chystá na závod. Foto: ČSPS

Aby dosáhl na A-limit pro Japonsko, který měl hodnotu 1:57,50 minuty, potřeboval Čejka o pouhou jednu setinu vylepšit osobní rekord z Kazaně. Jenže v rozplavbě dohmátl za 1:56,66, na což hleděl s otevřenými ústy.

„Takhle rychlý čas jsem vůbec nečekal,“ přiznává. „Jak mi předtím chyběl kousíček, doufali jsme s trenérem, že se to povede a že poplavu třeba 1:57,2 nebo 1:57,3, čímž bych limit pokořil o dvě nebo tři desetiny. Když jsem pak viděl na tabuli tohle, byl jsem ohromený.“

Podobné to bylo patrně i u jeho trenéra Martina Kratochvíla, s nímž Čejku pojí velmi kamarádský vztah. Kratochvíl tentokrát sledoval počínání svého svěřence jen na dálku, v dějišti mistrovství nebyl. „V průběhu šampionátu jsme si spolu každý den telefonovali nebo psali, domlouvali se jak trénovat a podobně. Když jsem zaplaval ten limit, hned jsem mu volal taky. Prožíval to se mnou, bylo to super,“ cení si Čejka.

Síly si rozvrhl ideálně, nemusel slevit z tempa

Na dvoustovce je podle něho nutné plavat takticky, přece jen nejde o nějaký krátký sprint, ale spíš o střední trať. „Dost na tom záleží,“ upozorňuje Čejka. „Když přepálíte první stovku, snadno dojdou síly v té druhé. První proto jedu tak, abych se udržel se startovním polem, ale přitom šetřil energii do druhé stovky a do finiše. V tomhle závodě se mi první stovka plavala perfektně — rychle, ale s malým úsilím. To bylo výborné, nemusel jsem slevit z vysokého tempa,“ líčí.

Srazit čas zřejmě pomohl i speciální trénink obrátek a přetáčení ze znakové polohy na břicho, čemuž se Čejka pod Kratochvílovým dohledem v přípravě poctivě věnoval. „Když jsem se pak díval na video, přišlo mi, že jsem tam na soupeře ztrácel míň než předtím. Doufám, že to tak opravdu bylo a přispělo to k dobrému výkonu,“ věří plavec.

Start. Znakař Jan Čejka se vydává na dvousetmetrovou trať. Foto: ČSPS

V následném semifinále dvoustovky zaplaval čas 1:57,43 a v této disciplíně celkově obsadil 9. příčku, skončil tedy jednu pozici od finále. Ve znakové stovce (v rozplavbě 54,33, v semifinále 54,03) dopadl nachlup stejně, ale to ho příliš netrápilo. Mírně zklamaný byl jen z úvodní padesátky (v rozplavbě 25,29), kde mu semifinálová účast o setinu utekla.

„To vždycky zamrzí,“ konstatuje Čejka. „Ale řekl jsem si, že jsem si tu smůlu už vybral a že už to bude jenom lepší. Devátá místa z těch dalších závodů jsou taková nechtěná, každý ví, že to bylo těsné. Ovšem u mě převládaly pozitivní pocity, radost, že jsem dal osobáky, respektive české rekordy a áčkový limit. Nebyl jsem z toho nějak smutný, i když finále by bylo pěkné. Byl jsem s tím spokojený.“

Čas dosažený na stovce notabene znamená splněný B-limit na této distanci. Ten však není zárukou ničeho. „Ale pokud se mi nepovede do konce nominačního období splnit ‚áčko‘, snad mě na stovku vezmou i s tímhle, protože by bylo příjemnější mít v Tokiu víc startů než jenom jeden,“ přeje si Čejka.

S reprezentačními kolegy má přátelskou rivalitu

Talentovaný plavec v Budapešti na padesátce předčil oba reprezentační kolegy, Tomáše Frantu a Ludvíka. Frantovi navíc na stovce sebral národní rekord. Plavci jsou ale pohodáři, nějakou řevnivost mezi nimi nehledejte. „Máme přátelskou rivalitu, jsme soupeři i kamarádi. S Tomášem Frantou máme oba větší motivaci, když jeden tomu druhému rekord sebere. Brali jsme to vždycky sportovně, Tomáš se teď zase bude snažit překonat ten můj. Je skvělé, že spolu můžeme závodit i v Česku, ale na evropské úrovni,“ kvituje Čejka, který na závěr mistrovství bral deváté místo ještě s polohovou štafetou na 4×100 metrů, již coby znakař rozjížděl.

Pokud jde o maďarské organizátory, má pro ně Čejka jen slova chvály. „Na plavání kladou důraz, šampionát tam je vždy krásně uspořádaný, velkolepý,“ vyzdvihuje. Přispívá k tomu i budapešťská Duna Aréna, na niž měl už z dřívějška parádní vzpomínky. Vždyť právě tady se stal v srpnu 2019 juniorským mistrem světa… „Bazén má velkou tribunu a působí mnohem menším dojmem, než jaký ve skutečnosti je, protože je všude hodně místa. A plave se v něm rychle,“ popisuje Čejka.

Jan Čejka hledí na výsledkovou tabuli po semifinále na dvoustovce. Foto: ČSPS

Minusem pochopitelně bylo, že kapacita pět tisíc diváků nemohla být vzhledem k přísným proticovidovým nařízením využita. „Na tribuně mohli být jenom plavci, co zrovna nesoutěžili. Ale fandili, to bylo fajn,“ komentuje to Čejka. „Nicméně když jsem tam byl na juniorském mistrovství, diváci byli přítomni a atmosféra byla úplně jiná. Sešel se jich tam fakt velký počet, bylo to úžasné,“ srovnává.

Před Budapeští Čejka (kvůli omezeným domácím možnostem pro přípravu) nalétal a najezdil spousty kilometrů. To se teď změní, na dubnovou Velkou cenu města Pardubic díky uvolňování restrikcí navážou další domácí podniky a cestování bude méně. „Čeká mě závod Českého poháru v Liberci a mistrovství republiky v Ústí nad Labem. Někdy mezitím ještě asi pojedeme na soustředění, abychom před olympiádou potrénovali. Po Ústí už bude závěrečná příprava a následuje odlet do Japonska,“ nastiňuje Čejka. Ten je pro letošní sezonu ryzím plaveckým „profíkem“, ale od září se hodlá vrhnout také na studium informačních technologií na Univerzitě Pardubice.

Zkoušení neoprenu se „zvrtlo“. Stálo mě to všechny závody, lituje Štěrbová po Evropě

Pěkně se rozehřát před olympijskou kvalifikací a otestovat neopren, ve kterém nesoutěžila řadu měsíců. S takovým záměrem odjížděla pardubická rodačka Lenka Štěrbová na mistrovství Evropy v dálkovém plavání, jež se nedávno uskutečnilo v jezeře Lupa severně od Budapešti. Jenže ono zkoušení neoprenu se jaksi vymklo kontrole…

„Nakonec mě to stálo všechny tři závody, měli jsme totiž nové neopreny, které mi vůbec nevyhovovaly. Až v tom posledním, kdy jsem si ustřihla kus nohavice, to sedělo dobře,“ popisuje 26letá plavkyně.

S výběrem neoprenu měla předem svázané ruce; dodává je hlavní sponzor plaveckého svazu a reprezentanti si mohli zvolit pouze číslo. „Já už na minulém evropském šampionátu, kde jsme v neoprenech také plavali, zjistila, že ač jsem opravdu vysoká a velká, L pro mě není. Objednala jsem si proto M,“ líčí Štěrbová. Jak se však ukázalo, i to jí bylo obrovské a musela vzít zavděk nejmenším „eskem“. „To mi je sice jen krátce pod kolena, ale neotvírá se mi na hrudníku. Opravdu nechápu, na koho jsou ty větší neopreny dělané,“ přemítá.

Pokud je voda pod 18 stupni, jsou neopreny povinné. Když má mezi 18 a 20, jsou jen doporučené, ale plavou v nich všichni, protože to je rychlejší.

LENKA ŠTĚRBOVÁ

Bývalo by jí jako otužilé vyznavačce zimního plavání určitě nevadilo, kdyby se s žádným neoprenem nemusela „mordovat“ a mohla plavat bez něj, jenže to při podobných závodech nepřichází v úvahu.

„Plavání v neoprenu je samozřejmě rychlejší, ať vám sedí, nebo ne. Bez něj se s ostatními závodit nedá,“ vysvětluje Štěrbová. A pokračuje: „Tuším od roku 2018 jsou povinné, pokud je voda pod 18 stupni. Když má mezi 18 a 20 (v Lupě měla voda teplotu 18 stupňů), jsou doporučené. Takže s nimi plavou všichni. Navíc se trochu obáváme, že je budou vyžadovat i při olympijské kvalifikaci.“

V Turecku potkala oštěpařku Špotákovou

Lenka Štěrbová (vpravo) s Barborou Špotákovou v bazénu v tureckém Beleku. Foto: SCPA Pardubice

Hned pětkrát se Lenka Štěrbová během přípravy vypravila na soustředění do tureckého Beleku. V jednom případě tam přitom natrefila na Barboru Špotákovou, dvojnásobnou olympijskou vítězku v hodu oštěpem.

„Moc milé setkání, Bára Špotáková je velmi sympatická,“ vrací se k tomu Štěrbová. „Bylo to zrovna v době, kdy jsem tam zaplavala limit na mistrovství Evropy. Ona byla možná první člověk, který mi k tomu gratuloval. Nevědět to, ani bych neřekla, že je to olympijská vítězka, působila úžasně, absolutně bez nějaké nafoukanosti. Popovídali jsme si i s dalšími oštěpaři,“ pokračuje.

Českou atletickou legendu nicméně naživo nezahlédla poprvé. „Viděla jsem ji, když jsem byla mladší, na soustředění v Nymburku,“ vybavuje si Štěrbová. „Tehdy trénovala ještě pod Janem Železným a byla tam s kočárkem. To mi utkvělo v paměti,“ dodává plavkyně.

Na pětikilometrové trati obsadila v Lupě 16. příčku v čase 1:00:46,1 hodiny a na desetikilometrové trati byla 21. za 2:10:15,7 hodiny. S výsledkem na pětce byla poměrně spokojená, nepovedl se jí prý jen finiš.

„Do té doby jsem plavala ve skupince od 10. místa, od kterého mě dělilo jenom asi deset vteřin. To beru celkem pozitivně. Ovšem za ten desetikilometr, jak říkal i můj trenér (Jan Srb), bychom si měli nafackovat,“ říká Štěrbová s úsměvem.

Závěrečný závod na 25 kilometrů, přestože neopren už tolik „nestávkoval“, musela — poprvé v kariéře — paradoxně vzdát. „Když jsem si uvědomila, že s tím nedokážu nic udělat a že ho nedokončím, vzalo mi to náladu. Bylo to frustrující,“ přiznává.

Na nejkratší distanci startovalo pouhých dvacet plavkyň, na což měl podle ní zásadní vliv původní termín olympijské kvalifikace. Místo v japonské Fukuoce, kde se mělo závodit koncem května, se však poplave až 19. června v Portugalsku, a tak pro Evropu vznikl v kalendáři prostor.

„Ani my jsme předtím do Budapešti nezamýšleli odjet, ale je to pro nás blízko. Stejně to asi měly další státy, co na olympiádě usilují o zbývající místa. Na šampionátu proto byly jen ty silné, které je mají jistá, a kvalifikace je proto nezajímala,“ komentuje Štěrbová prořídlé pole.

Samotné jezero Lupa jí připomínalo otevřenou vodu, kterou dobře zná z domovských východních Čech. „Byla jsem z toho překvapená, byl to takový písák. Trošku jako naše Mělice, akorát malinko větší,“ srovnává.

Pokud jde o běžný provoz mezi jednotlivými závody, byli plavci maďarskými organizátory úzkostlivě drženi v bublině. Stýkat se nemohli ani s bazénovými kolegy, jejichž šampionát na ten v dálkovém plavání navazoval a kteří byli ubytovaní v témže hotelu.

„S Honzou Čejkou (pardubický znakař) jsme se bavili na jídle, kdy jsme každý seděli u svého odděleného stolu a jen jsme na sebe z dálky pokřikovali. Brali to tam velice vážně, zažila jsem tam nejnepříjemnější PCR testy na covid. V nose nám to pěkně prokroužili…,“ přibližuje Štěrbová.

Do Maďarska musela přicestovat s platným testem, na místě jí udělali odběr pro antigenní i PCR test. „Pak jsme v karanténě čekali na výsledky PCR testu. Po dvou dnech jsme šli znovu na PCR a před odjezdem ještě jednou. Celou dobu jsme chodili v rouškách či respirátorech, a když jsme čekali na autobus před hotelem a chtěli jsme se vzdálit tak na třicet metrů, už nás svolávali ke vchodu, ať to neděláme,“ nastiňuje Štěrbová.

Teď se bude chystat na zmíněnou olympijskou kvalifikaci na 10 kilometrů v portugalském Setúbalu. „Mělo by to být v moři. Nikdy jsem tam nebyla, i když kvalifikace se tam uskuteční už asi potřetí. Jsem na to zvědavá, prý to je hezké město. Tak doufám, že tam nebude stejně přísná bublina jako v Budapešti,“ přeje si.

Zrovna se tu rozčiluju nad kardiologií. EKG jsou pro mě čárky, které stále nemohu pochopit. Snažím se dostat do teorie, co jsem prve viděla v praxi.

LENKA ŠTĚRBOVÁ O STUDIU MEDICÍNY

V poslední červnový víkend se pak představí na Kroufkově memoriálu na Seči, jejž pořádá pardubický oddíl SCPA. „Kroufek“ je pro Štěrbovy tradiční rodinná akce, Lenčin táta Michal závody obvykle moderuje a ani tentokrát si to prý nenechá ujít. Ještě předtím se však Štěrbovi společně vydají do Příbrami, kde budou fandit mladší sestře Lenky Michaele, která od plavání za SCPA „zběhla“ k triatlonu. V Příbrami se koná mistrovství republiky.

„Ona s tím vždycky koketovala, jednou zkoušela Czechmana na Hrádku. Ale v podstatě až loni na podzim, když si za úspory z doby covidové koupila pořádné silniční kolo, se do toho vrhla naplno,“ podotýká Lenka Štěrbová.

Ta se vedle plavání pochopitelně musí věnovat i škole, momentálně je ve čtvrtém ročníku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. „Zrovna se tu rozčiluju nad kardiologií, snažím se dostat do teorie, co jsem před hodinou viděla na praktikách. EKG jsou pro mě čárky, které stále nemohu pochopit. Přepisuju si to, začala jsem s novým sešitem. Tak doufám, že to půjde jedna radost,“ poznamenává k tomu Štěrbová.

Coby medička stále příležitostně pomáhá ve Fakultní nemocnici Bulovka, kde už v první covidové vlně prováděla odběry. „Ale už tam jsem mnohem méně, není to moc potřeba. Kromě toho jsem dělala ve Vinohradech sanitáře,“ říká.

Štěpánková bydlí v Hradci, plave za Pardubice a začala zářit v reprezentaci