Gibraltar je náš

Aleš Rucký a Radek Táborský 16.4.2018 úspěšně přeplavali Gibraltarský průliv v čase 3:10. Jediná zpráva, která zatím po úspěšné plavbě dorazila byla: „Nevyměknem“ zařval si Aleš v Africe. Klepali se jak osika a nyní jsou už šťastně v Evropě.
(na podrobnostech se pracuje)

Aleš Rucký – Díky všem za podporu a blahopřání
A jak to vlastně bylo. Je to celkem dlouhý příběh o 40ti letém kamarádství, které spojuje plavání. Již při přeplavbě Kanálu La Manche jsem to říkal, ale tohle je prostě tak. Radek vymyslí nějakou plaveckou podivnost a společně ji nějak zrealizujeme. Každý máme jiný přístup, ale cíl je stejný, dobře se vykoupat a užít si u toho nějaké dobrodružství. Na tomhle koupání jsme se domluvili někdy v únoru, jen tak mezi řečí. Termín jsme dostali celkem rychle, protože Radek měl nepropadlou rezervaci z předminulého roku, ale bylo místo jenom v předtermínu, tedy v dubnu. To plave pár bláznů v neoprenech a my. Do Španělska jsme odletěli v sobotu 14.4. a na večerním setkání s organizátorkou nám bylo řečeno, že zítra ráno v 8 hodin plaveme. Jen tak mezi řečí nám sdělila teplotu vody 14 stupňů, ale protože mluvila špatně anglicky, raději jsme si to potvrdili na prstech a opravdu stačili jen tři ruce. To nám nepřidalo na morálce, protože stoletý průměr teploty moře v dubnu je 16,4C, minimální 15,4C a nám hlásí 14C. Celou noc jsem nespal, když jsem myslel na to, že to nemůžu přežít. Ráno jsme odevzdaní dorazili do přístavu, že to nějak dopadne, a co se má stát, to se stane. K našemu údivu kapitán začal s tím, že se předpověď na dnešek zhoršila, a že by doporučoval odklad o den. Oba jsme tento návrh uvítali a jeli se vyspat na hotel, kde jsme spali skoro do 4 hodin do odpoledne. Navečer jsem se šel projít k moři a vlezl jsem si tam nohama a zjistil jsem, že buď mají rozbitý teploměr nebo to nebude tak hrozné. Hned jsme to Radkovi nahlásil a začali jsme se na další den těšit. Druhý den ráno jsme nastupovali dva jiní plavci, odhodlaní a plní očekávání, co nás čeká. (Jak málo stačí k pohodě a vyrovnání mysli.) Kapitán zavelel 10 minut do odjezdu a začala příprava – mazání, seřízení brejliček a čepiček, a už jsme jeli. U břehu dal kapitán povel k výsadku. Já jsem tam skočil šipku a hned jsme začal lapat po dechu, co to je za kosu, že nemůžu popadnout dech. Když to Radek viděl, vůbec se mu tam nechtělo a čekal na lodi. Marně jsme ho ukecával ať už plave nebo zmrznu. Nakonec tam nějak spadnul a my se vydali ke břehu. Asi 5m od pobřeží byly vlny asi 2m vysoké, takže kapitán nařídil se nedotýkat skály, protože to bylo nebezpečné, ale odpískáním, začala naše přeplavba. První hodinu jsme měli za úkol makat co to dá, bez občerstvení a přejet nějaké proudy. To co nás čekalo předčilo všechny naše nejhorší myšlenky na plavání ve vlnách. Těžko popsat tu skepsi, když se probíjíte vlnami a říkáte si, tohle nejde vydržet celou dobu. Vlny z oceánu jsou totiž plné energie, která si s vámi pohrává jak s párátkem. Asi po 15 minutách se vlny sjednotili a začali houpat celkem pravidelně, i když na můj vkus pořád hodně. Ale zhruba za 10 minut jsme opět vjeli do vln, které nás potápěli, vraceli, … Tohle se s hroznou pravidelností střídalo až do předepsané 1 hodiny plavby. Tam jsme se poprvé občerstvovali a povídali si o té hrůze a o zimě, která nás opouští, protože když se plave ve vlnách, tak se člověk dost zahřeje. Prsty mě přestaly bolet už jsem cítil, že se do nich dostává opět krev, a že i když jsou ztuhlé, tak už je to snesitelné. Pak už jsme občerstvovali po 20 minutách a povídali si o pocitech z vody. Například druhé občerstvení jsme probrali špinavou vodu, jaký to byl plastový humus, kterým jsme proplavali nebo na další zastávce mi Radek vyčinil, že snad jedu na čas a ne na pohodu, jak jsme se domluvili, a podobně. Dostali jsme se do tempa, které vyhovovalo nám oběma a za sluníčka naše přeplavba krásně ubíhala. Co nás strašně zklamalo bylo oznámení Hubíka (Petra Hubala) ve 2:40 plavby, že máme do cíle 1km a tohle bylo poslední občerstvení. Pak jsme díky silnému proudu výběžek Point Cires netrefili a dojeli jsme o 1-2km dál na pobřeží Almansa Point, přesto v čase 3:10, který je z říše snů. Podle Radkových statistik je to celosvětově druhý nejrychlejší čas s přistáním na tomhle vzdáleném místě. Aniž by jsme to věděli, vzal nás nějaký proud, který tam vyslal Poseidon a ten nás převezl na druhou stranu, zatímco my jsme si s Radkem příjemně pokecali. Ne to přeháním, ale ten proud byl zde viděn naposledy před třemi lety, kdy to někdo plaval těsně pod 3 hodiny. Takže jsem rád, že jsem zadobře s bohem moří Poseidonem, bez toho by to nešlo. Na konci plavby jsem si opravdu mohl zakřičet to výstižné heslo NEVYMĚKNEM!!!! Které vyjadřuje vše, co jsme tam zažili, přípravu i následky, které nám tohle dobrodružství zanechalo. Cesta zpět z Afriky byla rychlá, loď prorážela vlny a zhruba za 30 minut jsme byli zpět ve Španělsku. Cestou jsme se dozvěděli, kdo se na nás taky připlaval podívat, byla viděna vzácná kostka, velryba, několik delfínů, ale mi z moře jsme neviděli nic. Ptali se na nás i Maročtí pohraničníci, jestli jsme opravdu plavali, protože jim to připadalo nějak moc rychlý. Na pevné zemi jsme byli všichni šťastní, jak to dopadlo a nezbylo než se upravit a vyrazit na oslavu. Tak to je pár postřehů, které zpracuji do přednášky, kterou vám u nějaké příležitosti přednesu. Těším se na vás a ještě jednou díky za podporu.

Kdo tam bude dřív?

Gibraltar

Valíme

Nejen kosatka se na nás jela podívat na Gibraltar

Jedem

To je kosa, co?

Ukaž nám cestu

Pokecáme

Hobluj !

Dejte sem jídlo a nic se vám nestane

Houpy-hou

Už tam budem?

Nevyměknem !!!

Tým na Gibraltaru

40ti leté kamarádství

Pohled na Gibraltar z Punta Camero